HISTORIE

Moravolen - Historie

První mechanická přádelna lnu na Moravě - firma Eduard Oberleithner‘s Söhne

Eduard Oberleithner (*1791) byl synem dolnorakouského barvíře plátna. Počátkem 19. století přišel do Šumperka, jako majitel předměstského domu otevřel malou plátenickou dílnu s barvírnou a započal s výrobou hladkého plátna. Následně založil manufakturu, která v průběhu 20. let 19. století vyrostla v přední plátenický podnik. V roce 1827 vystavil vlastní bělidlo a úpravnu nedaleko Šumperka. Od roku 1837 vlastnil sklad ve Vídni, ve stejném roce mu bylo propůjčeno formální zemské tovární oprávnění. V roce 1839 byla jeho továrna vyznamenána zlatou medailí na průmyslové výstavě ve Vídni. Téhož roku se společníkem a spolumajitelem firmy stal jeho syn Eduard (*1813). Od roku 1850 byl společníkem ve firmě i druhý syn Karel (*1828). Oba bratři založili v letech 1856–1857 mechanickou přádelnu v Hanušovicích, kterou brzy rozšířili o pobočku v Holbě. Za výborné výsledky a zásluhy v rozvíjení textilního průmyslu byli Eduard a Karel Oberleithnerovi roku 1873 povýšeni do šlechtického stavu.

Přádelny v Hanušovicích a na Holbě

Bratři Oberleithnerové nechali postavit v dolní části Hanušovic u řeky Moravy c. k. privilegovanou přádelnu Oberleithner&Co a zaměstnali v ní 135 dělníků. Provoz hned po spuštění rozšířili o pobočku v Holbě, která se nacházela na pravém břehu Moravy. O rychlém růstu obou přádelen svědčí skutečnost, že zde v roce 1862 bylo dohromady 5000 vřeten a kolem 400 zaměstnanců. U přádelny bylo také zřízeno bělidlo, kde byla připravována příze pro Oberleithnerovy šumperské podniky. Majitelé vyváželi do různých koutů Evropy, například do Uher, Lombardie, Benátek či Terstu. Jejich výrobky, především damaškové ložní a stolní soupravy, byly již tehdy známy po celém světě a sklízely mezinárodní uznání.

V roce 1872 měla holbská přádelna lnu již 12000 vřeten a hanušovická přádelna, vedená samostatně 6000 vřeten. V roce 1877 bylo v Hanušovicích zaměstnáno 160 mužů a 310 žen a v Holbě 159 mužů a 242 žen. Celkovým počtem zaměstnanců byly obě přádelny největším podnikem toho druhu na Moravě a ve Slezsku a stály na špici tehdejší technické úrovně lnářské výroby. Strojní vybavení bylo převážně z Anglie (stroje na protahování koudele) a z Německa (vřetenové spřádací stroje). Na nejvyšší úrovni byla i technologie bělení příze v bělidle. Stroje byly poháněny vodní sílou, proto byly v Hanušovicích i v Holbě zřízeny vodní náhony na pohon turbín, později se používaly parní stroje. Náhon k hanušovické přádelně byl veden od soutoku Moravy a Krupé. Náhon v Holbě korespondoval s prastarým mlýnským náhonem tzv. Mlýnským potokem.

Oberleithnerové koupili pro potřeby přádelen také lesy. Podle mapy z roku 1933 se jednalo o více než 140 hektarů. V letech 1892 až 1909 byly obě přádelny podstatně rozšířeny o nové výrobní haly a provizorní přístavby - kotelnu, sklad lnu a sušárny. V roce 1902 byla hanušovická přádelna spojena vlečkou s hlavní železniční tratí Olomouc – Glucholazy. Pracovní podmínky (hygienické a bezpečnostní) v přádelnách byly pro dělníky velmi špatné. Okresní lékař v roce 1892 upozornil, že pokud nedojde k okamžitému zlepšení, více než tisícovce dělníků hrozí epidemie cholery. V roce 1907 bylo bezpečnostní prohlídkou zjištěno, že dřevěné stropy velké výrobní haly by v případě požáru znamenaly katastrofu. V důsledku nebezpečí zřícení bylo v 90. letech 19. století provedeno zpevnění nosných konstrukcí výrobních hal. Na základě živnostenské inspekce byla zřízena ventilace, aby zamezila nesnesitelné prašnosti ovzduší v česárně.

Výnosem moravského místodržitelství v Brně z 13. října 1911 bylo uděleno císařské vyznamenání se stříbrným záslužným křížem skladištnímu předákovi přádelny E. Katzerovi. Na konci 19. století se šíří na Moravě a ve Slezsku socialistické hnutí, které prostupuje i do Hanušovic. V roce 1889 vedli zdejší textiláci první velkou stávku za zvýšení mezd, kterou v únoru 1890 opakovaly zejména dělnice s rozšířenými požadavky zvýšení mezd, zkrácení pracovní doby a přiznání pracovního volna na dělnický svátek 1. máje. Hlavním požadavkem stávkujících hanušovických dělnic byl desetihodinový pracovní den, zrušení noční pracovní doby, týdenní výplata a 25% zvýšení mezd. Pracovní doba v té době byla takřka dvanáctihodinová – pracovalo se od 6 do 12 hodin a po přestávce od 12.45 do 18.15 hodin. Vedení přádelny nutilo zaměstnance pracovat do 19 hodin. Stávka nebyla úspěšná a obě dělnice, které ji vedly, Terezie Schatelová a Terezie Málková, byly propuštěny.

Stávky, byly organizovány i v dalších letech. V roce 1896 vstoupilo do stávky 800 zaměstnanců obou přádelen. Stávkovali za zvýšení mezd o 40%, zkrácení jedenáctihodinové pracovní doby o půl hodiny, zrušení závodní nemocenské pokladny, s jejímž kapitálem mohlo vedení firmy zacházet podle libosti, místo toho požadovali zavedení nemocenského pojištění u okresní nemocenské pokladny. Posledním bodem byl požadavek, aby nikdo nebyl kvůli stávce propuštěn. Zástupce firmy prohlásil, že ředitelství na tyto požadavky nepřistoupí a raději prádelnu zavře. Po dvou týdnech, bylo vedení nuceno kapitulovat a většinu požadavků včetně zkrácení pracovní doby a částečné úpravy mezd přijmout. V roce 1901 byl založen odborový spolek Fortschritt (Pokrok). Ustavujícího shromáždění se zúčastnil šumperský sociálně demokratický vůdce Leo Freundlich. Ten měl také vliv na vznik hanušovické sociálně demokratické organizace, jejíž jádro tvořili zdejší textiláci a byla početně nejsilnější stranou v obou obcích.

Když sociální demokraté v roce 1907 vyhráli volby do vídeňské říšské rady, stal se poslancem i Freundlich. 18. srpna 1909 byl hlavním řečníkem velkého tábora lidu před hanušovickým nádražím, kterého se zúčastnilo nejen takřka veškeré osazenstvo obou přádelen, ale i pracující dalších hanušovických podniků a nechyběli ani dělníci jindřichovské papírny – celkem více jak 1000 dělníků a dělnic.

Akce měla zákulisní dohru. Okresní hejtman povolil tábor na základě Freundlichovy intervence po konzultaci s brněnským místodržitelstvím. Proti bylo vedení obou obcí, ale také Eduard Oberleithner, který pak okresního hejtmana politoval, že byl nucen ustoupit tlaku místodržitelství, jež se strachovalo Freundlichovy interpelace v říšské radě. Hejtmana tím dostal do prekérní situace vůči nadřízeným v Brně, a ten proto do celé lapálie namočil ředitele obou přádelen Rummlera, který nepovolil konání akce v sále. Hejtman prohlásil, že když pan ředitel znemožnil konání schůze v uzavřené místnosti, ať přičte následek – impozantní tábor lidu pod širým nebem – sám sobě.

Po první světové válce se rozvoj přádelen zastavil, protože průmyslové podniky se rozpadem Rakouska-Uherska a ztrátou trhů na Balkáně dostaly do odbytových potíží. Další problémy způsobila kolem roku 1930 celosvětová krize. Přesto poté došlo k další modernizaci strojového parku, který však znamenal omezování počtu zaměstnanců. Z předválečných zhruba 800 pracovníků se stav snížil v obou přádelnách k roku 1938 na 600 dělníků a dělnic, z toho přibližně 20% tvořili Češi. Pracovalo se zpravidla na dvě směny, protože od roku 1918 platil v Československu zákon o osmihodinové pracovní době. V letech 1930 až 1938 činila skromná hodinová mzda 2 až 2,30Kč. Zaměstnanci hanušovické přádelny měli k dispozici tovární byty s kouskem zahrady v kolonii, která se nachází v dnešní Pražské ulici. V prvním objektu ve směru od obce se nacházela dokonce márnice. Roční nájemné v bytech bylo levné a činilo 20 až 80Kč. Ve 20. letech vedení přádelny zřídilo pro děti zaměstnaných matek mateřskou školku, která nesla název „Pavlínin domov“, nepochybně podle Pauliny Oberleithnerové. V rámci nutných úspor v době krize byla školka uzavřena a poté sloužil objekt k ubytování starých, bývalých zaměstnanců přádelny. Hanušovické mechanické přádelny von Oberleith ner&Comp. zůstaly až do roku 1945 v rukách obchodní společnosti předních šumperských kapitalistů, spjatých navzájem i rodinnými svazky. Její kapitál činil v roce 1944 1 250 000 říšských marek.

Temnou, byť ne dobře objasněnou kapitolou firmy, byla druhá světová válka. Na pozemcích hanušovické přádelny v dnešní Pražské ulici byla zřízena pobočka koncentračního tábora Gross Rosen pro asi 250 polských židovských žen, které pracovaly v textilce. V hanušovických továrnách byla nasazena i řada anglických válečných zajatců z táborů v Raškově a Bohdíkově.

Hanušovická přádelna fungovala nadále jako Moravolen, později Lenas nebo Nobleslen. V srpnu roku 2004 ji získal SLEZAN FrýdekMístek a.s. s cílem rozšíření výrobního sortimentu o lněné a směsové tkaniny. V důsledku levné konkurence výrobků dovážených zejména z Indie, Číny a Pákistánu, růstu cen energií a také posilování koruny vůči euru došlo u společnosti k propadu.

Moravolen

Po druhé světové válce pokračovala hanušovická továrna ve výrobě. Zaměstnanecká situace v hanušovických přádelnách se zlepšila. Noví zapracovaní zaměstnanci už neodcházeli v takové míře jako v uplynulých letech. Společně s novými zaměstnanci zde však stále ještě pracovaly ve velkém počtu i německé ženy, které zde byly ponechány jako specialistky. Obě přádelny byly již v roce 1946 začleněny do Moravskoslezských lnářských závodů – Moravolen, n. p. Šumperk. Po reorganizaci 1. srpna 1949 byl závod zařazen do n. p. Lenas v Bruntále, ale v dubnu 1958 byla hanušovická přádelna začleněna zpět do n. p. Moravolen. V Holbě byla k 1. srpnu 1950 zřízena podniková přadlácká škola. V roce 1956 byla práce v přádelně na Holbě ukončena a závod převzal sobotínský n.p. Velamos. Zpočátku začalo několik zaměstnanců dojíždět do Sobotína na zaškolení v nové práci, výrobce kol Velamos však nakonec výrobu v Hanušovicích nezahájil a bývalá přádelna byla přeměněna na strojírenský závod n.p. Karosa Vysoké Mýto. Po krátké době jej převzaly ZKL – Závody na valivá ložiska a traktory, n. p., Brno. Tehdy v Hanušovicích začala výroba traktorových kabin a později i traktorových sedaček.